Červencové poskočení cen překvapilo analytiky i centrální bankéře, kteří na počátku srpna třesoucí se rukou zvedali základní repo sazbu o čtvrt procentního bodu. Letos podruhé. Poprvé to bylo v červnu.

Oba kroky přišly pozdě a byly nedostatečně razantní. Z vývoje ekonomiky lze číst silné inflační tlaky od počátku roku. Po bitvě je každý generál, ale v tomto případě stojí za povšimnutí, že v Hrotu jsme na hrozící inflační skok upozorňovali už od časného jara.

Souběh mohutných vládních stimulací a extrémně uvolněné měnové politiky vyvolával obavy z inflace v celém vyspělém světě. Už v březnu jsme publikovali názor exguvernéra ČNB a současného ředitele služeb pro finanční sektor v KPMG Mojmíra Hampla, který upozorňoval na odlišnosti současné situace od stavu po finanční krizi, kdy se inflace jaksi nedostavila.

Za zásadní označil Hampl ve svém textu důvěru veřejnosti v odhodlání centrálních bank inflaci čelit, což vzhledem k úpravám inflačních cílů v ECB i Fedu nevypadalo zrovna přesvědčivě. A o rostoucím tlaku na růst cen jsme psali opakovaně a váhání ČNB kritizovali.

Žel i v současnosti to vypadá, že klíčové instituce situaci bagatelizují. Především s odkazem na krátkodobost inflačních tlaků. Podstatné však je, že podnikatelská sféra ani spotřebitelé v nějakou krátkodobost inflace nevěří a jejich inflační očekávání jsou velmi vysoká.

Mělo to smysl?

Mají pro to přinejmenším v Česku relevantní argumenty. Nejen v tom, že rostou produkční ceny surovin a materiálů potřebných prakticky k jakékoli výrobě (to se dosud do spotřebitelských cen propsalo jen částečně), ale především v tom, že ohlašovaná nezaměstnanost po utlumení covidových podpůrných programů se nekoná, a vývoj na trhu práce dokonce zpochybňuje smysluplnost všech těch kurzarbeitů.

Lidi nebyli a nejsou tak jako před covidem, mzdové tlaky jsou silné, vláda dále rozdává svým zaměstnancům a tlačí zcela nepřiměřeným tempem vzhůru minimální a na ně navázané zaručené mzdy. Úspory v bankách vzrostly neuvěřitelným tempem. A to nejen u fyzických osob, ale i u firem a podnikatelů, což skoro vyvolává pochybnosti o loňském sražení sazeb o dva procentní body a rozsáhlém pumpování likvidity do ekonomiky.

To jsou hlavní příčiny současné fáze cenového růstu. Vyšší a rychle rostoucí příjmy ale povedou k vyšší ochotě akceptovat navýšení cen způsobené prudkým tempem energetické transformace naordinované v rámci zběsilého snižování emisí.

To naplno pocítíme v dalším roce a naprosto zásadní je, jak se k tomu postaví centrální banka, která sice zdražování energií může ovlivnit jen omezeně, ale 1 nákladově tlačené inflaci se postavit musí, pokud hodlá naplnit svůj mandát. Bez ohledu na to, že to přibrzdí evidentně se přehřívající ekonomiku.

Bez argumentu

Jestliže přirozená úroková míra, která nepůsobí ani restriktivně, ani expanzivně, má při inflačním cíli dvě procenta činit tři procenta, tak jsme se současnými třemi čtvrtinami procenta stále neuvěřitelně daleko. Zvláště když inflace je na 3,4 procenta a nikdo nepřichází s racionálním argumentem, proč by měla klesat.

Postup po čtvrtprocentních krůčcích je hodně pomalý na to, aby přesvědčil veřejnost, že našim centrálním bankéřům záleží na kupní síle úspor obyvatelstva. Spíše to vypadá, že stále spinkají v kanafasu, ačkoli by měli zalehnout na matrace.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.